Přijeli jsme k cíli naší cesty kolem půlnoci. Sněžilo a bylo velmi chladno. Ve 2:30 jsme začali kopat zákopy a připravovat se na blížící se Němce. V příštím týdnu jsme s nimi sváděli tvrdé boje. Kvůli mlze a sněhu jsme nemohli očekávat leteckou podporu.
Na Štědrý den, kolem 16:00, jsme zahájili útok ze zalesněné oblasti v naději, že obsadíme malé město. V tu dobu měla naše rota pouhých 15 mužů. Museli jsme překonat široké zasněžené pole. Na pravém křídle byli němečtí kulometčíci, kteří po nás začali střílet hned, jak nás viděli. Běžel jsem a střílel ze své pušky, když jsem najednou upadl. První, co mě napadlo bylo: "Ty nemotorný hlupáku, zakopl jsi o vlastní nohu!" Až potom jsem si uvědomil, že jsem nezakopl, ale byl jsem zasažen do nohy z německého kulometu. V ten moment jsem udělal první velkou chybu. Snažil jsem se posadit a ošetřit si ránu na noze. Proti infekci jsem měl u sebe malý sáček penicilínu. Celý jeho obsah jsem si vysypal na ránu. Ostatní vojáci z mojí jednotky běželi dál a tak jsem byl snadný cíl ležící ve sněhu. Němečtí kulometčíci si všimli, že nejsem mrtvý a začali po mě střílet. Tiskl jsem se k chladné zemi co nejvíc to šlo. Kulky vířily sníh všude kolem mě. Vzpomínám si, že jsem zavřel oči a prosil Boha: „Prosím tě, drahý Bože! Nenech mě teď umřít! Nech mě se odsud dostat!" Nikdy v životě jsem Boha neprosil tak silně, jako tenkrát, když jsem tam na zasněženém poli ležel zraněný pod nepřátelskou palbou.
Zdálo se to jako věčnost, když jsem tam nehnutě ležel ještě několik minut po tom, co střelba z kulometu ustala. Pak jsem udělal druhou chybu. Snažil jsem se zvednou a rozhlédnou se kolem sebe, abych zjistil, jestli je někdo z mých zraněných kamarádů naživu. Německý kulometčík začal opět střílet. Znovu jsem se modlil a tentokrát jsem ležel nehnutě až do doby, kdy se setmělo a doufal jsem, že mě někdo z mojí jednotky půjde hledat. Náš seržant Frank Riviera nebo někdo ze zdravotníků.
Bylo stále chladněji a jak jsem tam tak ležel, myslel jsem na Vánoce u nás doma.
Když byla úplná tma, a já tam pořád ležel, nepřestával jsem doufat, že mě někdo od nás najde. Věděl jsem, že mě můj seržant bude hledat. A opravdu. Seržant Frank Riviera se vzdálil od zbytku roty, aby mě našel. Ovšem byl tu menší problém. Byl jsem 193 cm vysoký a vážil 94 kg. Sám by mě jen těžko unesl. Frank to ale vyřešil. Přivezl kolečko, naložil mě na něj a odvezl na stanici první pomoci. Později jsem byl převezen sanitkou do města Lucemburk. Nakonec jsem letěl do Anglie a Nový rok jsem strávil tam.
Po úplném zotavení mě v březnu 1945 poslali k jiné jednotce do Francie. Údajně proto, abych se připravil na boje v Pacifiku. Naštěstí pro mě, Japonsko se vzdalo ještě dřív, než mě do Tichomoří poslali.
Po válce jsem s mými bratry mluvil o podobných situacích, kdy nás nepřítel během boje zranil, kdy jsme byli smrti blízko, ale přežili jsme. Ptal jsem se sám sebe, jak je možné, že jsem tehdy v Ardenách, na Štědrý den,přežil? Musel tam být někdo, kdo mě chránil, musel to být můj anděl strážný.Jsem si jist, že každý jednoho má.
0 komentářů:
Okomentovat