Bill Oatman: 2. část - V německém zajetí

1. část ZDE

Druhý den, když nás Němci vzali ven, viděl jsem, že je všechno zničeno. Všechno kromě kostela a stodoly, ve které jsme byli drženi. Němci s námi a s dalšími několik stovkami zajatců pochodovali asi 10 mil do nějakého kláštera. Už 2 dny jsme nic nejedli. Měl jsem opravdu hlad. Němci měli nedostatek potravy, tak cestou zastřelili několik koní. Nám dali něco, co se vzdáleně podobalo polévce. Přidal jsem se ke skupince vojáků, kde bylo 11 mužů z roty B.

Pokračovali jsme do města jménem Allenson. Byl tam zajatecký tábor. Když jsme dorazili, velitel tábora nám řekl, že jsme přišli, abychom pracovali. Byli jsme rozděleni do skupinek. V každé bylo 10 zajatců a jeden strážný. Pokud jeden ze skupiny utekl nebo se pokusil utéct, ostatních 9 bylo zastřeleno. Naše skupina měla štěstí. Hlídal nás starý muž, který byl v 1. světové válce a měl rád alkohol. Také jsme měli jednoho muže z roty B, který pocházel z Hamburku v Pennsylvánii. Uměl mluvit pensylvánskou němčinou a tak věděl, co kdo říká německy.

Jednou nám starý muž řekl, ať dáváme pozor na německé důstojníky a šel hledat něco do vybombardovaných domů. Věděli jsme, že tam chodí hledat alkohol. Počkali jsme, až odejde a šli jsme hledat také. Někteří kluci hledali zeleninu na zahradách u vybombardovaných domů, jiní hledali jiné věci. Našli jsme vinný sklep. Par lahví vína jsme si vzali. Schovali je do rukávů u bundy. Když jsme se vrátili do tábora, udělali jsme velký hrnec guláše z toho, co kluci našli v domech. Po jídle jsme se opili vínem.

Později nás Němci vzali do jiného zajateckého tábora. Bylo to u města Chartres. Bylo tu spousta Jihoafričanů. Poté nás přesunuli do Paříže, odkud jsme měli dál pokračovat vlakem. Hodně civilistů tu bylo na německé straně. Plivali na nás a kopali do nás.

Nacpali nás do vagónů 40/8 (40 mužů nebo 8 koní) a dali nám nějaký chléb. Dal jsem se do řeči se 2 francouzskými výsadkáři. Povídali jsme si o tom, jak utéct.

První noc vlak zastavil na okraji Paříže. Druhý den se vlak konečně rozjel. Bylo 31. června. Jeli jsme celý den. Kolem 22:00 se nám podařilo přepilovat ostnatý drát v okně. Jeden Francouz měl v podšívce své bundy schovanou malou pilku na kov, tak jsme jí použili. Čekali jsme, až 10 nebo 15 dalších kluků vyskočí. Pak jsme přišli na řadu my. Když jsem se já a 2 Francouzi chystali vylézt, Chuck Cunningham se rozhodl jít s námi. Nejdřív šel francouzský seržant, pak Chuck, po něm druhý Francouz a poslední já. Šel jsem poslední, protože jsem měl největší zadek a měl jsem problém dostat se z okna. Poté, co jsem se dostal ven, visel jsem na boku vagónu. Podíval jsem se, jestli si nás někdo z Němců nevšiml. Byl vidět kulomet pokrývající okno, ale nikdo u něj nebyl. Všichni Němci byli v posledním vagóně. Myslím, že se domnívali, že jsme měli příliš velký strach na to, pokusit se o útěk za jízdy. Vlak jel asi 30 mil za hodinu. Nedalo se ale nic dělat, byla to jediná šance, jak se zachránit. Při seskoku z vagónu jsem narazil na kámen o velikosti pěsti a vyrazil si pár horních zubů. Leželi jsme, dokud se nám vlak neztratil z dohledu a pak jsme všichni běželi asi 50 yardů od železniční trati.

Byli jsme u města Sedan na francouzsko-belgických hranicích, jak jsme zjistili podle mapy, kterou u sebe měl jeden z Francouzů. Byl to ten Francouz, který měl u sebe i malou pilku. Mapu měl vytištěnou na malém kousku hedvábí. Krom toho měl i malý kompas. Všechno měl pečlivě schované v podšívce u bundy.

Vydali jsme se směrem na jih. Od Sedanu směrem k Remeši. Šli jsme celou noc. Pak jsme se schovali v lese a spali celý den. Doufali jsme, že narazíme na farmáře pracujícího na poli mimo vesnici, kterého bysme se mohli zeptat na trochu jídla. Nemohli jsme jít přímo do vesnice, skoro v každé byli nějací Němci. Bylo to příliš riskantní. Jednou jsme konečně v lese potkali skupinku dřevorubců. Ukázalo se, že někteří z nich patřili k odboji. Přinesli nám třešňové koláče, 2 hrnce horké polévky, chléb a nějaké oblečení, které bylo mě a Chuckovi příliš malé. Vypadá to, že Francouzi jsou menší než většina Američanů. Řekli nám, že večer přijde muž, který nás odvede na bezpečné místo, kde budeme moci přespat. Muž ten večer opravdu přišel. Odvedl nás na místo, které bylo 4 nebo 5 mil směrem, kterým jsme přišli.

Druhý den ráno přišel šéf odboje a přinesl nám správné oblečení a další jídlo. Pak nám řekl, že jdeme na jiné místo. V noci jsme se opět přesunuli. Šli jsme do vesnice. Zavedl nás do malého obuvnictví. Zůstali jsme zde 9 dní. Každý den nám Francouzi nosili košíky s jídlem. Samozřejmě, že se mezi místními obyvateli začalo něco povídat. Divili se, kdo sní tolik jídla, protože v obchodě měly být pouze 2 osoby - šéf odboje a jeho žena, která vedla účetnictví. V pondělí přišli francouzští policisté. Mysleli jsme, že je konec. Naštěstí i oni patřili k odboji. I tak jsme s Chuckem usoudili, že je čas opět vyrazit.

Source: http://www.military.com/Content/MoreContent1/?file=dday_0028p1