Jmenuji se Bill Oatman a jsem Američan. Narodil jsem se 20. května 1924 v Lancasteru v Pennsylvanii. Když válka zasáhla i Ameriku, všichni moji přátelé začali odcházet do armády. Já jsem se nemohl rozhodnout, do kterého odvětví armády chci vstoupit. Jeden z mých kamarádů se přidal k parašutistům, a když se vrátil domů, vyprávěl mi, jak to u nich chodí. Přesvědčil mě, ať se k nim také přidám. K paragánům jsem se zapsal 28. července roku 1942.
Nejdřív jsem odešel do New Cumberlandu a pak jsem byl převelen do výcvikového střediska Camp Taccoa v Georgii, kde byl zformován 506. výsadkový pluk. Měli jsme asi 13 nebo 14 týdnů dobrého a opravdu náročného tréninku. Viděl jsem spoustu dobrých mužů, kteří náročnost našeho výcviku nezvládli. Každé ráno, ještě před snídaní, jsme běhali na vrchol hory Currahee a zpátky. Měli jsme také překážkovou dráhu, kterou jsme museli uběhnout za co nejkratší čas. Bylo to opravdu těžké pro některé ze starších kluků.
Po základním výcviku v Toccoa nás převeleli do Ft. Benning. Abychom se stali opravdovými výsadkáři, museli jsme absolvovat 5 seskoků – 4 seskoky ve dne a 1 noční seskok. Viděl jsem, jak někteří muži nemohli vyskočit z letadla. Dostali strach a ztuhli ve dveřích. Ve většině případů je ale kluci v řadě za nimi vytlačili ven.
Velice rychle nás naučili, jak sbalit naše padáky a připravit je na další seskok. Jednou jsme museli sledovat jinou skupinu během seskoku. Když začali postupně vyskakovat z letadla, všimli jsme si, že se jeden padák neotevřel. V ten moment jsme ještě nevěděli, že to byla figurína. Proto nás to hodně vyděsilo. Instruktoři nám řekli:"Tohle se stane, když budete spěchat a špatně připravíte padák na další seskok. Teď se zamyslete, jak palčivě jste si včera své padáky zabalili."
Když jsme absolvovali všechny seskoky, na chvíli jsme se přesunuli do Tennessee, kde nás čekaly vojenské manévry. Pak jsme odešli do Ft. Bragg a následně do Camp Shanks v New Yorku. Z New Yorku jsme pluli lodí do Liverpoolu v Anglii. Plavba trvala asi týden a půl. Spousta kluků trpěla mořskou nemocí téměř celou plavbu. Ti, kteří neměli mořskou nemoc, dostávali k jídlu ryby a čaj. No, byli jsme opravdu moc rádi, když jsme se konečně dostali na suchou zem.
Z Liverpoolu jsme cestovali vlakem do Swindonu. Odtud do Auburn Wilkes v nákladních automobilech. Nepamatuji si přesné datum, kdy jsme dorazili do Anglie nebo do Aldbourne. Moc jsme si nerozuměli s místními obyvateli. Oni totiž nechápali to, jak jsme utráceli naše peníze. Snažili jsme se jim vysvětlit, že tam, kam jdeme, si je vzít nemůžeme, tak je chceme utratit a užít si trochu zábavy.
Když se blížil Den-D, naložili nás na nákladní automobily a odvezli do oplocené oblasti, která byla hlídána vojenskou policií. Zde jsme se začali intenzivně připravovat na velký seskok. Začali jsme dostávat pokyny a studovat mapy a fotografie Normandie a místa seskoku. Dostal jsem seznam věcí, které jsme si s sebou měli sbalit. Na mém seznamu nebylo to samé, co měli ostatní muži z družstva. Seržant vybral jen jednoho muže z každého družstva, který dostal stejný seznam jako já.
5. června kolem 18:00 nám řekli, ať si své věci připravíme. Měl jsem všechny ty věci sbalené ve vojenském vaku, který jsem si připevnil dvěma popruhy k noze. K letadlům jsme se začali přesouvat kolem 20:00.
01:14 – dosáhli jsme pobřeží Normandie. Byl jsem opravdu rád, že jsem vyskočil jako 3. muž v řadě, protože naše letadlo dostalo zásah. Celé křídlo bylo v plamenech a rychle jsme začali klesat. Byli jsme tak nízko, že jsem dopadl na zem jen pár vteřin po tom, co se můj padák otevřel. V momentě, kdy jsem padák otevřel, se uvolnil i vak s mými věcmi. Nikdy jsem ho pak nenašel.
Vím, že ten večer se někteří muži nestihli dostat z letadla ven. A když ano, byli příliš nízko na to, aby se jim padák stihl vůbec otevřít.
Vylezl jsem z pole na okraj silnice a použil klikátko. Každý z nás jedno dostal. Sloužilo k navázání kontaktu s ostatními muži z jednotky. Po chvíli jsem dostal odpověď z druhé strany silnice a vzápětí ke mně přiběhl mexický chlapec jménem Sanchez. Zeptal se mě, kde jsem přistál. Ukázal jsem přes rameno a on řekl, že jsem měl velké štěstí. Jeho pohled směřoval k plotu, kde byl nápis - ACHTUNG MINEN. Přistál jsem přímo uprostřed té oblasti.
Asi o 20 minut později jsme potkali Billa Hayese. Leželi jsme společně v rokli a přemýšleli, jak se dostat ke zbytku naší roty. Pak jsme zaslechli hluk a asi 8 nebo 10 Němců běželo směrem k nám. Když se dostali k rokli, rozdělili se a běželi po obou stranách. My čekali, až se dostanou blíž. Odjistili jsme granáty, hodili je a pak jsme vyrazili opačným směrem. Byl slyšet křik, určitě jsme několik z těch Němců dostali.
O něco později, když jsme šli přes pole, někdo zařval:"Halt!" Já šel jako první, tak jsem několikrát vystřelil do místa, odkud výkřik přišel. Pak jsme všichni 3 skočili do bažinatého příkopu a pokračovali dál. Kdykoliv jsme našli telefonní drát, přestřihli jsme jej.
Při rozbřesku jsme narazili na statek. Několik francouzských dětí vyšlo na dvůr před statkem. Všimli si nás a přinesli nám chléb a víno. Poznali, že jsme Američané, podle americké vlajky, která byla přišitá na rameni každého z nás. Vyndali jsme naší mapu a oni nám ukázali, kde se nacházíme a kudy by bylo nejlepší pokračovat. My jim ale nevěřili a vydali se jinou cestou. Brzy jsme si ale uvědomili, že jsme je přece jen měli poslechnout. Přišli jsme na pole, a já uslyšel výstřel. Řekl jsem Hayesovi a Sanchezovi, že budeme pokračovat dál a pokusíme se dostat toho, kdo po nás vystřelil. Když zazněl druhý výstřel, vrhli jsme se do příkopu, který byl plný vody. Všimli jsme si, odkud výstřel přišel, a opětovali palbu. V příkopě jsme narazili na dalšího amerického výsadkáře. Chtěli jsme se odtamtud všichni společně dostat, ale ukázalo se, že proti nám nestál jeden německý voják, ale snad celá německá armáda! Vběhli jsme přímo mezi ně. Strhla se mezi námi přestřelka, ale brzy nám došli náboje. Sanchez byl 3x postřelen. Nezbylo nám nic jiného, než se vzdát. Zajali nás a odvedli na farmu, kde byli další zranění výsadkáři. Cestou jsem viděl některé z našich mužů viset za padáky na stromech.
Přemýšleli jsme, jak se dostat ze zajetí pryč. Odvezli nás do 3 míle vzdálené vesnice a zavřeli do prasečího chlívku.Zůstali jsme tam asi 2 hodiny a pak nás převezli do St. Lo, kde jsem se setkal s Joem Doloam a Chuckem Cunninghamem. Drželi nás ve stodole vedle velkého kostela. Tu noc bylo St. Lo bombardováno. Myslel jsem, že je s námi konec.
2. část ZDE
Source: http://www.military.com/Content/MoreContent1/?file=dday_0028p1
0 komentářů:
Okomentovat