Allan H. STEIN - rota F, 508. pěší pluk, 82. výsadková divize.
Allan Stein
Bylo 16. prosince 1944. Třetina naší roty byla umístěna v blízkosti Remeše ve Francii. Třetina byla v Anglii z důvodu odpočinku a zotavení, a zbytek byl v nemocnicích.
Kolem 19:30 nám náš velitel oznámil, že odjíždíme do Belgie. A to okamžitě. Sbalili jsme si věci, nasedli do nákladních automobilů a plnou parou vpřed. Zamířili jsme na místo zvané Ardeny.
Těsně před odjezdem jsem dostal balík z domova a čtyři kartóny cigaret. Říkal jsem si, kam sakra všechny ty věci dám? Samozřejmě jsem nějakým záhadným způsobem „ztratil“ svojí plynovou masku. V brašně tak bylo na všechny ty věcičky dost místa.
Cestou jsme projížděli přes města, jejichž obyvatelé právě opouštěli své domovy. Věděli, že Němci prorazili obranou linii v Ardenách a že se blíží.
Měl jsem u sebe úplně novou skládací bazuku. Ještě jsem z ní ani jedou nevystřelil. Doufal jsem, že to budu moct zkusit hned, jak dorazíme na naší novou základnu.
Nevím, jak přesně dlouho jsme byli na cestě, ale když jsme dorazili na místo, konečně jsme se dozvěděli, co se budě dít. Rozkaz zněl tak, že „křičící orli“ (101. výsadková divize) budou bránit Bastogne a my zamíříme k severní části výběžku. Procházeli jsme prázdné vesnice. Byl jsem překvapen, jak zpustle to tam vypadalo. Vyhořelé budovy a krátery po dělostřelecké palbě. Neviděli jsme ani živáčka prvních několik dní.
Příslušníci 82. výsadkové divize během přesunu 20. prosince 1944
Ten den jsem šel na svojí první hlídku. To byl vlastně důvod, proč mě náš seržant vzbudil. Šli se mnou ještě další dva kluci z naší jednotky. Během hlídky jsme zaslechli něco, co znělo jako motory tanků. Vrátili jsme se a nahlásili to veliteli. Ukázalo se, že v blízkosti naší pozice se objevily britské tanky.
Tu noc jsme byli připojeni k britské 21. skupině armád s níž jsme vyrazili do útoku. Na rozkaz jsme opustili naše pozice a přesunuli na rozlehlé pole pod kopcem. Zde jsme se střetli s jednotkou Němců o síle asi jednoho praporu. Naše přední linie zahájila souvislou palbu. V ten moment jsem si řekl, že je nejlepší čas vyzkoušet mojí bazuku. Zaměřil jsem na místo, kde bývala naše předsunutá hlídka. Vystřelil jsem a „BAM,“ zasáhl jsem strom. Když jsem přebíjel bazuku, někdo mě udeřil do obličeje. Moje ucho začalo krvácet. Pak jsem si uvědomil, že jsem byl zasažen střepinou z granátu.
Vojáci 82. výsadkové obsluhují bazuku
Když jsme se přesunuli na naše nové pozice, nepřítel nás začal ostřelovat z minometů. Slyšíte, jak se střela blíží. Můžete to slyšet zcela zřetelně. A já to slyšel. Věděl jsem, že to dopadne někde blízko. Hodně blízko. Padl jsem do sněhu a zavřel oči. V duchu jsem si říkal:“ Steine, tak nejspíš si to koupil.“ Nic se ale nedělo. Oči jsem opět otevřel. Po mé levici ležel nevybuchlý minometný granát. Myslím, že tenkrát nade mnou musel někdo držet ochranou ruku.
Musím říct, že moje nejbizarnější vzpomínka z bitvy v Ardenách byla vzpomínka, na úplně zmrzlá těla vojáků, která byla nakládána do nákladních aut, jako by to bylo obyčejné dříví z lesa.
Dokonce i dnes, když se během chladných prosincových nocí dívám na oblohu, tak děkuji Bohu, že jsem stále tady, mezi živými.
Ach ano! Málem bych zapomněl na své čtyři kartóny cigaret! Bohužel, byly úplně promočené a ztratily veškerou hodnotu. Zajímalo by mě, co bych udělal, kdybych se s nimi dostal do Paříže. Nejspíš bych byl pěkně v balíku…. Ale lepší já, než cigarety.
0 komentářů:
Okomentovat